Pokud mě potřebujete, jsem tady.

  • Text

Rozhovor Evy Koťátkové s Danem Perjovschim


EK:Setkali*y jsme se v rámci projektu Futuropolis: škola emancipace, který se pokouší vnést kritickou pedagogiku do českého vzdělávacího systému. Ihned jsi souhlasil a vytvořil pro nás poměrně velkou sérii kreseb. Kresby teď využíváme v práci s vyučujícími, zapojenými do projektu a oni je zase mohou využít v práci se studujícími, aby otevírali*y témata mocenských vztahů a možností emancipace. Tvoje zapojení do projektu bylo hodně velkorysé vzhledem k tomu, jak jsi vytížený. Podporuješ často projekty jako ten náš a oslovují tě kolektivy nebo organizace s podobným zapojením?

DP: V poslední době mě oslovují docela často, někdy se mě zeptají ráno, jestli udělám něco do odpoledne, ha ha. Po roce 2000 moje kresby začaly přesouvat ze stěn muzeí a stránek novin na aktivistická trička a transparenty. Po letech 2009 a 2010 to ještě narostlo skrz sociální média. Gesi Park Istanbul, velké ekoprotesty v roce 2013 Save Rosia Montana v Rumunsku a Majdan v Kyjevě v roce 2014 mě přesvědčily o tom, že je mojí povinností přispět. Oslovují mě nezávislé kolektivy a sdružení, které nemají rozpočet, potřebují vytvořit vizualitu, která by jim pomohla šířit jejich vize, a hodně spěchají. Nemůžu ale pokrýt všechno, i když dělám, co můžu. Kreslím a daruji jim kresby k „použití“.

EK: Jaká je tvoje vlastní zkušenost se vzděláváním a kdy ses setkal s kritickou pedagogikou?

DP: Rumunské školy jsou velmi konzervativní a tradiční. Školy, do kterých jsem chodil, byly špatné, především fakulta umění, kterou jsem absolvoval v roce 1985. Ke kritické pedagogice jsem se dostal přes účast na projektech, jako je ten váš. I já chci být jejich součástí, protože se z nich tolik učím. Účastním se taky řady dílen a krátkodobých kurzů, debatních setkání a akcí vzdělávacích iniciativ v umění i mimo něj. Nemůžu se zavázat k pravidelné výuce, ale spíš k několikadenním workshopům. Náš ateliér v Bukurešti v letech 1990–2010 a náš domov v Sibiu od roku 2010 až doteď hostí různé události a akce, které zapadají do kategorie umění i vzdělávání.

EK: Zmiňoval jsi, že se tvůj přirozený kreslířský instinkt uplatňoval výrazně už od dětství, když jsi ve svých kresbách karikoval učitele. Byl to hlavní důvod a motivace ke kreslení, když jsi byl malý? Kresba jako komentář, kresba jako nástroj, zbraň?


DP: Spíš legrace. Kreslil jsem, abych zesměšnil učitele, potěšil své spolužáky a zapůsobil na spolužačky. Vždycky jsem kreslil. Rodiče mě dali do klubu mladých kreslířů, když mi bylo šest, pak na střední uměleckou školu. Zbraní se kresby staly až později, po pádu komunistické diktatury, když jsem začal publikovat kresby v novinách. Noviny byly platformou komunikace. Nikdo nechodil do galerií a muzeí – muzea zůstávají skoro prázdná i dnes. Ale tištěné slovo bez cenzury byla výhra, moje kresby vycházely z euforie z vyjadřování a možnosti komunikace. Byly způsobem, jak porozumět tomu, co se dělo.

EK: Jak by vypadala tvoje ideální škola a jak by fungovala? Na jakých principech a myšlenkách by stála?

DP: Jako dítě, v totálně kontrolované společnosti, si neumíte představit moc věcí mimo daná pravidla. Neměl jsem žádnou představu jako dítě, teeneger ani mladý dospělý. Až když jsem absolvoval fakultu umění v posledních dramatických letech diktatury, tak jsem si začal něco představovat. Umělecké vzdělávání je buď konzervativní (o století pozadu), orientované mainstreamově, zaměřené na úspěch nebo kritické na poli teorie, ale ve skutečnosti silně odtržené od reálného života. Mám obrovský respekt k učitelům a jejich schopnosti mluvit, pečovat o mladé lidi a komunikovat s nimi. Moje ideální škola by se podobala tomu, jak to dělal můj bratr: výlety do přírody se stany, učit se kempovat, udělat oheň, zpívat a zažít něco společně. Byla by praktická, kolektivní i individuální, vždy napojená na život.

EK: Bylo potřeba se v nějaký okamžik „odučit“, co tě ve škole naučili, a najít svůj vlastní jazyk? Jak ses dostal k současnému stylu kresby a ke kresbě jako hlavnímu médiu obecně?

DP: To, co jsem se naučil, jsem musel rychle zapomenout. I teď, když instaluju kresby, dělám to záměrně opačně, než jak mě to učili. Deset let potom, co jsem absolvoval, jsem musel znovu dělat zkoušky, abych se dostal na uměleckou školu. Musel jsem malovat 6 hodin zátiší, víc jak sto lidí bojovalo o pět míst k přijetí. Udělal jsem pak performanci jako re-enactment zkoušek na tom stejném místě. Studoval jsem 12 let malbu: základní škola, střední, fakulta umění. Za tu dobu jsem namaloval deset tisíc zátiší. Pak přišla revoluce, šel jsem pracovat do novin. V raných 90. letech minulého století byly noviny tištěné nekvalitně, špatný papír, špatný inkoust. Jenom lineární kresba přežila tenhle proces. Kreslím o naší společnosti a světě každý týden posledních 32 let. Politické a společensky angažované texty ovlivnily způsob, jakým kreslím. Byl to pomalý a přirozený proces. A okolo roku 1998 se to, co jsem kreslil v novinách a v muzeích, začalo prolínat. Propojená praxe.

EK: Hodně lidí si kresbu nespojuje s kritickým myšlením. Jak se dá trénovat kritický pohled a schopnost extrahovat a zachytit skrze kresbu nejdůležitější myšlenky nebo motivy?

DP: Nesnáším, když říkají, že jsou moje kresby čmáranice. Čmáranice je, když tvoje ruka něco vytváří mimoděk během telefonování. Moje kresby jsou promyšlené, založené na zkoušení a výzkumu. Kreslení je pro mě součást myšlení. Kreslím, abych našel svůj postoj ke konkrétnímu tématu a definoval problém. Kresba může být jedním z nejlepších vzdělávacích nástrojů. Z mé zkušenosti umí kreslit každý. Obraz je mocný, jazyk se musíte naučit. Ale poslední dobou je pro mě obraz a text to stejné: text je obraz a obraz je text. Neumím už mezi nimi dělat rozdíly.

EK: Říkal jsi, že rozumíš světu, pouze pokud ho kreslíš. Jako zdroj využíváš přenosný vizuální archiv ve své hlavě. Kreslením motivů se tak archiv udržuje živý, proměňuje se. Jaký je tvůj obvyklý pracovní proces a jak moc bereš v potaz konkrétní místo, kde se koná událost nebo výstava, jeho publikum nebo lokální a větší příběhy?

DP: Mám základní složku s asi 200 kresbami, neustále je znovu kreslím a rekontextualizuji. Tzv. „stálé” motivy zůstávají a pak jsou tam kresby, které z archivu odcházejí, když vyčerpají význam nebo když se moje chápání tématu v čase prohloubí nebo změní. Jako teď s Putinovou válkou na Ukrajině. Některé kresby s motivem války, lidské agrese, uprchlictví, tragédie, humanity přetrvají. Jiné kresby s velmi konkrétním zobrazením dramat v Mariupolu možná ne. Všechny moje instalace obsahují nejmíň polovinu kreseb z předchozích projektů. Zbytek nacházím v podobě impulsů na místě. Při přenosu kreseb na stěnu, přemýšlení, komponování přicházejí nápady na další kresby. Je to také proces rozpomínání. Nová kombinace funguje jako trigger a přinese vzpomínku na kresbu, kterou jsem dělal před lety a která se hodí do nového kontextu. Je to proces. Jako puzzle, ve kterém musíš uříznout nebo najít nové kousky. Na místě při přípravě výstavy si taky hraju na turistu, který prochází turistické obchody, pije kávu, dívá se na to, jak se lidé chovají, čte místní tisk (když nerozumím jazyku, dívám se na obrázky), provádím diletantský výzkum o městě nebo čtvrti a mluvím s místními. Všechno tohle mi dává dostatek informací pro moji práci.

EK: Jak se změnil tvůj vizuální archiv před rokem 89 a během života v kapitalismu? Dají se vysledovat nějaké dominantní motivy? A můžeš říct něco o opakujícím se motivu zviditelňování různých typů mocenských vztahů ve své práci?

DP: Během komunismu jsem nedělal takovýhle typ kreseb. Bylo to nemožné kvůli cenzuře. Socialistický ráj byl peklem pro kreativní lidi. Abychom se vyhnuli cenzuře, já a moje žena Lia jsme dělali soukromé performance, žádné publikum, jen foťák. V roce 1988 jsem zabalil celý náš byt do papíru – stěny, nábytek, podlahu, televizi, a kreslil o dvojici, o nás. Bylo to poprvé, kdy jsem použil architekturu a vytvořil své první volné kresby. Motivy byly poetické, o lásce a společném životě. V posledním roce diktatury v roce 89 jsem vytvořil sérii kreseb nazvaných Alone and Grey. Obrovské, některé barevné. Byla to přímá kritika selhání komunismu, života pod nátlakem, nedostatku všeho. Oficiálně byl každý šťastný, všechno bylo perfektní, byli jsme úhledná komunita okolo velkého vůdce. Nikdy jsem se v komunismu necítil svobodně. Moje umělecká kariéra začala v letech 1991–1995. V roce 1995 jsem pokreslil tužkou Franklin Furnace, alternativní prostor v New Yorku, od stropu k podlaze. Trvalo mi to měsíc, svoji celou ArtsLink Rezidenci. Rozdělil jsem stěny na čtverce a do každého umístil lidskou postavu. Na zahájení jsem rozdal gumy a lidé mohli ty postavy mazat. V New Yorku byl ten den věnovaný všem lidem, kteří zemřeli na AIDS. Bylo to osvobozující.

EK: Jsi jedním z mála současných umělců, který kreslí na stěny institucí, aniž by obrazy rámoval. Už to samotné je pro publikum, zvyklé na institucionální pravidla odstupu, rámování a kontroly, osvobozující. Ale někdy také zveš publikum ke společné práci, nabízíš jim společnou plochu ke kreslení a psaní skrz prvotní impuls, který tam uděláš. Můžeš říct víc o aspektech spolupráce a interaktivity ve své práci?

DP: Nesu plnou váhu zodpovědnosti vyplývající z mých politických, sociálních, kritických kreseb. Kreslím empaticky. Snažím se neurážet, nezraňovat. Jsem si vědom toho, že velké zjednodušování komplexních příběhů může vést ke stereotypizaci nebo vulgarizaci. Proto na mé stěně můžete najít různé úhly pohledu na to stejné téma. V podstatě vystavuji společně jen se svou ženou. V Tate Liverpool jsem také proměnil jednu zeď na tabuli. Nakreslil jsem něco a pak nechal v instalaci bílou křídu, aby návštěvníci kreslili a komentovali. Samozřejmě, že jako první se tam objevilo „I Love Lucy“ nebo „Fuck tohle fuck tamto“, a já jsem upadl do deprese. Ale po dvou týdnech přibyly na zeď zajímavější věci a moje víra v lidstvo se obnovila. Jednou jsem taky pozval řadu kreslířů, aby přispěli k mé veřejné kresbě Horizontální noviny na zdi v mém rodném městě Sibiu. Rok 2013 byl rokem masivních protestů, nepokojů a manifestů za ekologii a zdravé klima po celé zemi. Ulice byly plné „vizuálního“ jazyka a moje noviny se staly aktivistickými. Od té doby mám každý rok vyhrazenou sekci „své“ zdi pro Gender Equality Group ALEG a pro Poets in Transylvania Festival. Veškerý svůj základní archiv jsem také předal uměleckému duu Monotremu-Minitremu a oni vytiskli naučnou knihu se cvičeními, hrami a kvízy. Sám bych to nedokázal. Veškeré výnosy z knihy šly do vzdělávacího programu. V roce 2020 jsem také spustil online Virus Diary a pozval umělce, aby se připojili k referování o lockdownu a globální pandemii. V nejžhavějším období nám přispělo víc než 100 umělců. Moje spolupráce v poslední době byla založená na tom, nabídnout se pro ty, kteří potřebují mé jméno, moje kresby, moji přizpůsobivost a někdy i mou finanční podporu. Jsem ale jinak spíš umělec s individuální praxí. Moje výdaje jsou minimální. Sám svoji práci instaluji, jsem flexibilní při plánování, co se týče času i umístění, bez nutnosti pojištění a dopravy. Nepotřebuji něco posílat zpět, nepotřebuji technologie a luxusní LCD obrazovky.

EK: Tvoje kresby zabydlují stěny různých světových uměleckých institucí, a přesto možná způsob, jakým cirkulují v současnosti nejvíc, je skrz sociální sítě. Tvoje kresby fungují jako bezprostřední a velmi přesné komentáře k dění ve světě, lidé pak tyto obrazy sdílejí jako formu prohlášení. Řadu kreseb taky nabízíš v rámci svého copyleft konceptu…

DP: Rád komentuju, co se okolo mě děje. Líbí se mi ten tok, pohyb, jsem rád součástí diskuze. Když je situace dramatická – jako teď, vyhlásím, že moje kresby jsou volně k šíření (copy left) a mohou být použity online, na tričkách, transparentech. Gesi Park, Save Rosia Montana, Fridays for Future, Stand with Ukraine a Putinova válka… Cítím se jako reportér. V posledních 10–15 letech jsem nebyl na ulici, abych přímo protestoval, no, někdy ano, ale byly tam moje kresby. Je to způsob, jak se protestů účastním. Já něco nakreslím, a pokud se s mou kresbou někdo identifikujete, podobně formulujete svoje myšlenky, tak ji použijte. Ale ne všechno, co dělám, je kopírovatelné. Pořád jsem rád, pokud se mě nejdřív zeptají. Chci mít možnost podívat se na to, kdo co používá a k jakému účelu. A kreslím takovým způsobem, aby ti špatní lidi nemohli moje kresby použít.

EK: Když jsem ukazovala některé z tvých kreseb dětem, jednou z reakcí bylo: To bych dokázal*a taky. Samozřejmě, že to tak úplně není, ale přesto, jeden z řady důležitých efektů tvých kreseb je, že mají schopnost aktivovat, probouzet k debatě a akci. Jedním ze způsobů, jakým mohou být tvoje kresby použity ve třídě, je něco, čemu ve Futuropolis říkáme kódy. Je to termín Paula Freireho, který ukazoval lidem ve favelách obrazy z jejich každodenního života, aby nastartoval dialog o jejich životech a posílil jejich politické vědomí. Vnímáš svoje kresby jako impulsy pro diskuzi a do jaké míry tě zajímá sledovat, jakou diskuzi vyvolávají?

DP: Někdy jsem šokovaný tím, jak lidi moje kresby čtou, nebo nedostatkem hlubšího a citlivějšího humoru. Hodně lidí není schopno číst druhou nebo třetí vrstvu kresby, zaseknou se na povrchu. Ale já pracuji s vrstvami porozumění, jemnými referencemi a narážkami. Moje kresby vypadají, že jsou adresovány všem, ale vychází z předpokladu, že máte nějaké vzdělání, znáte kontext a máte nějaké reference. Časem jsem se naučil přijímat jiné interpretace. Jednou jsem kreslil na základě komentářů a doporučení lidí okolo: měl bys nakreslit tohle, možná přidat tohle a tohle. Výsledek nebyl skvělý ani úplně špatný, tu kresbu si už nepamatuju. Neprošla ale do mého hlavního kresebného archivu… „Moje neteř to zvládne taky“ je běžný komentář, který dostávám. Je to pravda. Vaše neteř to zvládne – formálně – taky. Ale vy ne.

EK: Budeš součástí letošní Documenty, světové umělecké přehlídky, která se koná každé čtyři roky v německém Kasselu. Letošní Documenta, kurátorovaná indonéským kolektivem ruangrupa, bude výrazně odlišná od předchozích výstav, protože klade důraz na proces, kolektivitu, nehierarchické rozhodování, spolupráci a různé formáty sdílení. Jaká je myslíš budoucnost a role umění ve světě války, nejistoty, viditelného i neviditelného násilí, úzkosti, klimatické krize, rostoucích nerovností?

DP: Pandemie a válka na Ukrajině pomůžou letošní Documentě ve vytváření

porozumění a přijetí tohoto revolučního projektu. V době krize se musí umění adaptovat a reagovat jiným způsobem. Líbí se mi, že jako vystavujících umělců se nás pořád někdo dotazuje, jestli se nám nehodí tenhle stůl, tahle vitrína, materiály a věci z předchozích Document. Je to jediná výstava, kde se taková recyklace skutečně děje. Líbí se mi kolektivní projekty jako Lumbung Press, kiosk nebo galerie. Jsou vytvářeny společně se všemi účastníky a účastnicemi a jejich cílem je existovat i po uplynutí sta dní výstavy. Z Muzea Fridericiana se stane škola s kuchyní a noclehárnou… Fantastické. Tohle je role umění. Vytvářet nové možnosti, agregovat, zpochybňovat a poskytovat modely lepších společností. Jsem starší generace. Přežil jsem nucený kolektivismus. Své umění vytvářím, instaluji a spravuji sám. Ale: v posledních desetiletích se učím přispívat, pomáhat, sdílet. Pokud mě potřebujete, jsem tady.

konec

Futuropolis: škola emancipace je tříletý experimentální projekt, který se pokouší vnést do českého vzdělávacího prostředí přístup kritické pedagogiky Paula Freireho, kombinovaný s metodami systémového myšlení a myšlení o budoucnostech či s důrazem na zapojení emocí, smyslů, umění a imaginace. Cílem projektu je zkoumat, jak lze dělat transformativní vzdělávání, tedy takové, které vede k proměně jednotlivce, kolektivů i společnosti. Jeho smyslem je neustále kriticky zpochybňovat současný neudržitelný status quo, vést k spoluvytváření nových znalostí a také k akcím, které promění svět kolem.

www.futuropolis.cz

Dan Perjovschi (1961) je rumunský vizuální umělec, jehož hlavním výrazovým prostředkem je kresba, která funguje jako způsob komentáře k současným politickým a společenským událostem. Kromě rozměrných kresebných stěn a sérií Perjovschi svůj vizuální archiv sdílí na sociálních sítích. Řadu svých prací zpřístupňuje volně k šíření, spolupracuje také s řadou aktivistických, charitativních a vzdělávacích organizací. Má za sebou řadu samostatných a skupinových výstav v předních světových uměleckých institucích, letos je jedním z vystavujících umělců výstavy Documenta v Kasselu.