Probouzení z ticha

„Úzkostné rozmluvy mohou dát prostor kritickým rozmluvám a kritické rozmluvy mohou dát prostor pro rozmluvy o tom, co je možné. Hovořit o tom, co je možné, znamená být schopen si představit budoucnost velmi odlišnou od současnosti.“

Henry Giroux

Účelem první fáze je podpořit motivaci jednotlivců i skupiny pustit se do témat, do kterých se běžně nepouštíme. Je dobré, když pedagogové a pedagožky znají kulturu, jazyk a životní situace svých žáků a žaček a vytvářejí bezpečné prostředí důvěry. Téma vychází často z nespokojenosti s nějakou situací. V první fázi účastníci a účastnice sdílejí individuální zkušenosti a hledají společný problém a svoji vnitřní motivaci k jeho zkoumání. Motivaci získáváme, když najdeme vztah mezi tématem a vlastním životem, učení tak získává smysl. Vstupními dveřmi procesu hledání smyslu učení jsou buď zkušenosti a otázky studujících, z nichž se generuje problém ke zkoumání, nebo pedagog nabízí téma a studující kladou na pomyslný stůl vše – své znalosti, zkušenosti, pocity, které se jim k tématu váží. Sledují společné vzorce zkušeností, z nich generují problém ke zkoumání, aby v další fázi mohli*y začít rozvíjet systémový rozměr problému, který se nejdřív jevil jako individuální situace.

Výstupem následujících etap je pojmenovaný problém, připravený ke zkoumání, pochopení jeho společenského rozměru a chuť pokračovat v kritickém zkoumání problému v následující fázi.

Etapy fáze a otázky:

1. Posilujeme pospolitosti a důvěru ve skupině

Vytváříme bezpečné prostředí pojmenováváním pravidel diskuze a fungování skupiny. Posilujeme vztahy ve skupině a její vzájemnost sdílením příběhů, společnými zážitky a zaměřováním se na pozitivní zkušenosti, aby měli lidé dostatečnou kapacitu zkoumat kritické i ohrožující otázky či zkušenosti.

Čím je kdo jedinečný? Co nás spojuje?
Co nám ve skupině funguje?
Co mě posiluje? Co nás posiluje jako skupinu?

2. Pojmenování problému

Postup pojmenování problému závisí na tom, zda pedagog věnuje pozornost tématu, které už skupinou rezonuje, anebo nabízí své téma, ať už z důvodu jeho závažnosti a aktuálnosti, nebo podle potřeb kurikula, a pak pro ně hledá vztah k životům žáků a žaček. Rozlišíme dvě cesty:

2A. Téma přináší skupina.

2B. Téma přináší pedagog.

2A. Téma přináší skupina.

Zachytíme napětí a sdílíme zkušenosti

Pocity jako naštvání, frustrace, hněv, ale také apatie ukazují na to, že je pro nás ohroženo něco, na čem nám záleží. Proto v této fázi studující věnují pozornost pocitům jako kompasu a popisují zkušenosti, které pocity vyvolaly. Vyučující si všímají témat a jejich občanskopolitického rozměru.

S čím si dělám starosti? Co se děje?
Co ve mně téma vyvolává?
Jaká je má zkušenost? Co cítím v těle, když mluvím, přemýšlím o této situaci?

Hledáme společné vzorce

Zkušenost jednotlivce propojujeme se zkušeností skupiny. Individuální nahlížení situace přispívá pocitu bezmoci. Sdílením zkušeností vidíme, že v situaci nejsme sami*y, umožňuje nám to vidět společné trendy a vzorce a uvažovat o příčinách nad rámec individuální životní situace.

V čem se naše zkušenosti podobají? Čím se liší?
Jakými problémy naše skupina žije? Co nám dělá největší starosti?
Jak se problém projevuje v našem životě?

Kódování a dekódování: pojmenováváme problém

Pokud je ve skupině živé téma, vyučující na základě vyslechnutých zkušeností vybírá a nabízí studujícím kód, který ztělesňuje jejich situaci. Může to být fotografie ilustrující problém, kresba či krátké video. Kód otvírá otázky a slouží jako kotva, ke které se můžeme vztahovat v dalších částech.

Studující analyzují kód a dekódováním pojmenovávají problém. Kód umožňuje emoční odstup od problému. Dekódování je přechodem do bádání.

Co jste viděli, co jste slyšeli o této situaci?
Mohl by to být náš příběh? Jak je to s námi spojené?
Poznáváš se tam?
Jak můžeme problém pojmenovat?

2B. Téma přináší pedagog.

Kódování a dekódování

Když téma přináší vyučující, nabídne skupině podnět, který s tématem souvisí, a sbírá reakce a související zkušenosti. Může to být fotografie, příběh apod. Studující hledají k podnětu svůj vztah na základě toho, co v nich vyvolává za pocity, zkušenosti a znalosti. Dekódováním pojmenovávají problém. Dekódování je přechodem do bádání.

Co jste viděli, co jste slyšeli o této situaci?
Co to ve mně vyvolává? Co cítím, když vidím, slyším tyto věci? Co cítím v těle, když mluvím, přemýšlím o této situaci?
Mohl by to být náš příběh? Jak je to s námi spojené?
Jaká je naše zkušenost s tímto tématem?
Jak můžeme problém pojmenovat?

3. Pojmenovat naše touhy a limity

Máme pojmenováno, co nám na stávající situaci vadí. V této etapě to přeformulováváme na to, co konkrétně chceme jinak, po čem konstruktivně toužíme. Studující vnímají energii táhnoucí je ke změně a současně si pojmenovávají své limity a bezmoc ve vztahu k jejímu dosahování.

Co je pro nás důležité? Na čem nám v této situaci nejvíc záleží?
Co vnímáme, že můžeme změnit, a co ne?
Kde cítíme energii a chuť něco udělat, a kde apatii a bezmoc

Vydáváme se na cestu. Nebo ne

V poslední etapě se studující hlásí k závazku bádat o problému dál. Je to vstup do brány celé spirály. Pokud je touha po změně malá nebo zvnitřněná bezmoc příliš velká, vracíme se na začátek fáze.

Cítíme smysl zkoumat otázku dál?
Jsme odhodlaní zkusit posunout své limity a překonat pocit bezmoci?

Procesy na straně studujících

Naslouchají a vnímají ostatní a jejich příběhy.
Reflektují svou i skupinovou situaci a vztah k problému, který je před nimi.
Pojmenovávají problém a učí se individuální situaci vidět ve společenských souvislostech.
Utvářejí smysluplné spojení v rámci systému i mezi systémy.
Předkládají a testují své předpoklady.

Procesy na straně vyučujících

V roli nositele obsahu ustupují do pozadí.
Kódují situaci studujících.
Naslouchají zkušenostem studujících.
Syntetizují poznámky studujících do otázek a vyjádření, které představují materiál jako problém určený k dalšímu zkoumání.
Propojují akademická či aktuální témata se životy studujících a podněcují jejich motivaci.
Vytvářejí prostor pro průchod emocí.
Vedou studující k odlišování pocitů od popisu událostí, k hledání společných vzorců zkušeností.
Sledují skupinovou dynamiku, dávají do vztahu zkušenosti s obavami, přáními, nadějemi.
Všímají si projevů limitních situací studujících, naivního myšlení a naivní naděje (to nemá cenu, to nepude, apatie, projevy beznaděje) a nechávají jim prostor.