Kritická pedagogika

Podstatou kritické pedagogiky je rozkrývat nefunkční mocenské vztahy, které jsou příčinami nerovností a nespravedlností. Proto tato pedagogika začíná demokratizací mocenského nastavení samotného vztahu žáka a učitele. Učitel se tak stává spíše průvodcem učení, který se společně s žáky snaží porozumět problému i sobě.


Principy kritické pedagogiky se vztahují k přímé zkušenosti žáků a žaček, která je zdrojem přirozeného zájmu o učení. V této metodě jsou žáci aktivními hráči, kteří zkoumají svou životní situaci, útlaky, které zažívají, a výsady, kterými disponují. Snaží se je společně pojmenovávat a následně proměňovat situace, v nichž se cítili bezmocní. Veškeré porozumění má vést k jednání a veškeré jednání má být pozváním k další reflexi a analýze.



Paulo Freire, reformní pedagog 20. století


Život a dílo Paula Freire bylo protknuto autentickým a hlubokým zájmem o zlepšení socioekonomických podmínek života všech lidí, zvláště těch na okraji společnosti, v jeho jazyce „utlačovaných“.


Freire se narodil v chudé oblasti severovýchodní Brazílie, ve městě Recife, v roce 1921. Od mládí pozoroval i sám zažíval chudobu a sociální nerovnosti brazilské společnosti, strádání nedostatečně vzdělané většiny oproti majetné a blahobytné malé skupině majitelů půdy, továren a obchodů. Z této doby a z této rozdělené společnosti pramenilo jeho rozhořčení z nespravedlnosti a jeho velká touha po transformaci společnosti, která by podle něj měla být méně autoritářská, diskriminační a nerovná. Freireho pedagogická teorie i praxe vychází z tohoto snu o solidární demokracii, kde malá skupina majetných a mocných nemanipuluje a nevykořisťuje ty lidi, kteří nemají ono štěstí, že se narodili do privilegovaných rodin.


Freire vystudoval práva a filosofii. Nicméně po vysoké škole nastoupil jako učitel portugalštiny do střední školy a hned dva roky poté se stal na 15 let ředitelem Odboru pro školství a kulturu, kde vyvinul a v praxi uskutečnil hlavní myšlenky své pedagogiky, zaměřené na rozvoj kritického kulturně-občanského povědomí a gramotnosti. Freireho metoda nespočívala jen v osvojení si čtení a psaní, ale především v rozvoji kritického myšlení o sociálních poměrech ve společnosti a v důrazu na osvobozování a zmocňování studentů k přeměně společnosti.


Po vojenském puči v Brazílii v roce 1964 byl Freire obviněn z rozvracení zavedeného řádu a uvězněn a musel se jako nežádoucí osoba uchýlit do exilu. Jeho cesta vedla do Chile, kde se dál věnoval rozvoji teorie a praxe své metody a kde sepsal své dvě první knihy Vzdělání jako praxe osvobozování (1967) a Pedagogika utlačovaných (1968). Zvláště tato druhá kniha se dočkala překladů do řady jazyků a prodalo se jí celosvětově přes milion výtisků. V této knize Freire definuje teoretická východiska své metody opírající se o kritickou pedagogiku a pedagogiku osvobozování. Po těchto převratných publikacích následovaly pracovní pozvánky na univerzity v Harvardu a Cambridge a práce pro Světovou radu církví v Ženevě.


Do Brazílie se mohl Freire vrátit až v roce 1979 a jako člen Strany pracujících dohlížel na alfabetizační programy v chudinských čtvrtích pro mládež a dospělé a v letech 1988–1992 se stal ministrem školství ve státě Sao Paulo. Freire zemřel v roce 1997.


Některá z obdržených ocenění:


• Cena krále Baldwina za rozvoj – Belgie, 1980

• Cena míru UNESCO, 1986

• Cena Andrése Bella jako Pedagog kontinentu – Organizace amerických států, 1992


Do češtiny nebyla k roku 2021 přeložena jediná jeho publikace.